Rostliny a jejich části

Rostliny a jejich části popis

V přírodě můžeme napočítat desetitisíce různých rostlinných druhů. Jen léčivých je asi kolem čtyřiceti tisíc. Proto je třeba jejich přehledné uspořádání podle jejich znaků. Několik rostlin se stejnými znaky tvoří čeleď. Důležitější ale pro nás je, popsat si rostliny a jejich části. Měli bychom se v této problematice vyznat, abychom poznali a sebrali správnou část. Nejhrubší rozdělení je na část podzemní a část nadzemní.

Rostliny a jejich části

Podzemní části

Podzemní části rostlin jsou čtyři. Je to kořen, oddenek, cibule a hlíza.

Kořen

Je to část rostliny, která slouží k přijímání živin a k upevnění rostliny. U většiny je zarostlý v zemi, u cizopasných vrůstá do těla jiné rostliny nebo visí volně ve vodě. Kořen může být jednoletý, dvouletý nebo vytrvalý. V prvních dvou případech je měkký bylinný, v posledním případě je tvrdý, dřevnatý.

Podle vzhledu může být kořen jednoduchý, větevnatý (vyrůstají z něj postranní silné výběžky) a svazčitý (je složen z četných propletených kořínků).

Oddenek

Oddenek je dalším druhem podzemní části rostliny. Je to vytrvalý podzemní stonek, jenž na jednom konci odumírá a na druhém přirůstá. Je oblý, silný nebo tenký, někdy i vřetenovitý. Na povrchu má tenké kořínky, pupeny a listeny. Je v zemi uložen vodorovně nebo šikmo.

Cibule

Cibule se vyznačuje plochým podcibulím, z něhož dolů vyrůstají tenké kořínky a nahoru dužnaté listeny, zvané suknice. Vnější suknice bývají obyčejně suché. Mezi suknicemi se tvoří mladé cibulky, jimiž se rostlina rozrůstá. Uprostřed cibule je pupen, z něhož vyrůstá nadzemní stonek. Příkladem může být kuchyňská cibule.

Hlíza

Hlíza je posledním druhem podzemní části. Jedná se o krátký, zhruba oblý, tlustý, podzemní stonek, nesoucí na povrchu pupeny, ale bez listenů. Příkladem je hlíza bramborová. Tímto by bylo shrnuto to nejzákladnější pro rostliny a jejich části pod zemí.

Nadzemní části

Rostliny a jejich části nad zemí je trochu obsáhlejší kapitola. Řadíme k nim stonek, listy, květy a plody.

Stonek

Stonek je nadzemní část rostliny, která nese listy, květy a plody. Podle vlastností se rozlišují různé druhy stonků. Měkký a šťavnatý se nazývá lodyha. Dutý, mající místy tvrdé uzly je nazýván stéblo. Stonek bez listů nebo jen se šupinatými listeny nazýváme stvol. Tvrdý a dřevnatý stonek se jmenuje kmen.

Na průřezu může být stonek trojího druhu: oblý, hranatý nebo žebratý. Podle povrchu třídíme stonky na celou řadu druhů. Nejjednodušší je stonek hladký. Dále rozeznáváme stonek hrbolatý, bradavičnatý, pruhovaný a rýhovaný. Stonek bez chlupů na povrchu nazýváme lysý, s chloupky chlupatý, pýřitý, plstnatý, štětinovitý. Vyměšují-li chloupky tekutinu, jedná se o stonek žlaznatý. Tmavé skvrny na povrchu vyznačují stonek skvrnitý (blamatý). Stonek s výrůstky nazýváme trnitý nebo ostnitý. Je-li povrch pokryt práškem, který lze snadno setřít, jedná se o stonek ojíněný.

Podle polohy rozlišujeme stonek položený, stoupavý, vzpřímený, plazivý a otáčivý.  Podle rozvětvení může býti jednoduchý nebo rozvětvený. V případě rozvětveného stonku mohou větve vyrůstat několika způsoby: nepravidelně, roztroušeně, dvě větve postaveny proti sobě (vstřícně), v kruhu ve stejné výšce (přeslen), větví se na konci ve dvě části (vidličnatý stonek).

Listy

Listy slouží k látkové výměně mezi rostlinou a okolním vzduchem, takže slouží k výživě a dýchání rostliny. Většina listů na zimu opadává (listy opadavé), jen málo jich je vytrvalých. Nezelené listy na oddencích a pupenech se nazývají šupinami.

Listy vyrůstající u země se nazývají listy přízemní, na stonku lodyžné. Podle postavení listů na stonku rozeznáváme listy vstřícné, střídavé, přeslenovité a chomáčovité. Podle řapíku rozlišujeme listy přisedavé (bez řapíku), dlouze a krátce řapíkaté. Pokud řapík sbíhá jako pochva do stonku označujeme je jako listy pochvovité, objímavé nebo sbíhavé.

Na rubu listu jsou zřetelná žebra, která jsou různě uspořádána. Podle tvaru listové čepele rozeznáváme celou řadu druhů. Jsou to zejména listy čárkovité, kopinaté, podlouhlé, elipsovité, vejčité, okrouhlé, trojhranné, kopistnaté, srdčité, ledvinovité a podobně. Dalším znakem jsou okraje listů. rozeznáváme listy celokrajné (bez zářezů na krajích), pilovité, vroubkované, zubaté, chobotnaté, laločnaté, rozeklané, dělené a sečné.

Listová čepel má dvě plochy, svrchní a spodní. Podle povrchu může být list hladký, lesklý, chlupatý, štětinovitý, plstnatý nebo hedvábně pýřivý. Pokud vyměšuje kapalinu, jedná se o list žlaznatý.

Květ

Květ je část rostliny v níž se odehrává její oplození a kde se utvoří posléze semeno. Umístěn je na stonku nazývaném stopka. Podle délky stopky nazýváme květy dlouze stopkaté, krátce stopkaté nebo přisedavé (bez stopky). U některých rostlin se konec stopky rozšiřuje a tvoří květní lůžko.

Na květu samotném rozeznáváme uprostřed pestík, kolem něho tyčinky a nejzevněji okvětí.

Pestík, umístěný uprostřed květu má spodní část zvanou semeník. Dutina pestíku může být rozdělena na pouzdra, v nichž se vyvíjejí semena. Okvětí vyrůstající z horního okraje semeníku se nazývá semeník podkvětý, z dolního okraje semeník nadkvětý, z prostředku je to semeník střední. Směrem vzhůru semeník vybíhá v tenkou čnělku. Čnělek může být několik a jejich délka a tloušťka různá. Na konci čnělky je rozmanitě uspořádaná blizna.

Tyčinky jsou druhou částí květu a může jich být rozmanitý počet. Je to tenká nitka, zakončená prašníkem, ve kterém se tvoří pyl.

Okvětí dodává květu charakteristický vzhled a tvar květu. Zevní kruh okvětí je obyčejně zelený a nazýváme ho kalich, vnitřní je rozmanitě zbarven a nazýná se koruna. Květy na rostlině jednotlivě umístěné mohou vyrůstat na koncích stonku (květ konečný) nebo v úžlabí listů (květ úžlabní). Vyrůstá-li více květů společně, tvoří květenství. Podle uspořádání květů v květenství rozeznáváme různé druhy.

Nejznámější druhy květenství
Okolík má krátkou osu, z níž vyrůstají stejně dlouhé stopky jednotlivých květů. Jsou-li na konci těchto stopek opět okolíčky, mluvíme o okolíku složeném.

Vrcholík má tři květy, vyůstající z krátké osy. Prostřední květ se rozvíjí dříve než postranní.

Úbor je charakteristický tím, že osa se na konci rozšiřuje v terč, k němuž květy přirůstají.

Hrozen má dlouhou osu, z níž vyrůstají květy na stejně dlouhých stopkách.

Chocholík má také dlouhou osu, ale květy z ní vyrůstají na stopkách rozdílné délky. Spodní stopky jsou delší, takže květy jsou ve stejné úroni.

Lata má dlouhou osu a stopky květní nestejně dlouhé, takže celek tvoří kužel.

Klas má tuhou, dlouhou osu, na kterou přisedají květy s kratičkými stopkami.

Jehněda má slabou, dlouhou osu, převislou s mnoha přisedavými květy.

Palice má osu silnou, dlouhou a dužnatou.

Plod

Plod vzniká po oplodnění vajíček pylem v semeníku, která se začnou měmit v semena. Plod může být jednosemenný, vícesemenný, jednopouzdrý nebo vícepouzdrý. Vnější část plodu se nazývá oplodí, které může být suché nebo dužnaté. K suchým plodům řadíme zejména nažku, obilku, oříšek, tobolku nebo lusk. Dužnaté plody jsou bobule, peckovice a malvice.

O jednotlivých druzích léčivých rostlin, včetně jejich léčivých účinků, použití a pěstování, se více dozvíte z našich stránek, jejichž přehled naleznete v abecedním rejstříku.

Související články k příspěvku „Rostliny a jejich části“: