Monthly Archives: Březen 2018
Mochna nátržník a její účinky
Mochna nátržník roste po celé střední Evropě od nížin až po horské oblasti, při okrajích lesů, na pastvinách, vřesovištích a lesních loukách. Upřednostňuje spíše vlhké, kyselejší půdy. Můžeme se s ní setkat také v severní Asii, na východě Altaje, na jihu Kavkazu, Azorských ostrovech i jinde. Mochna nátržník a její účinky byly v minulosti s oblibou používány hlavně při střevních a žaludečních problémech.
Popis
Mochna nátržník (Potentilla erecta), jinak také nazývaná mochna lesní, lidově „koření tržené, nátržník, přetržník, koření pětilístkové, koření krevní“, je vytrvalá rostlina patřící do čeledi růžovitých. V zemi má rostlina silný, na povrchu tmavě červenohnědý, na řezu běložlutý odenek.
Z oddenku vyrůstá přímá nebo položená, ale nikdy nekořenující lodyha, dosahující délky 20 – 40 centimetrů. Lodyha je roztroušeně chlupatá a nahoře se vidličnatě větví. Lodyžní lístky na krátkých řapících jsou trojčetné se dvěma palisty. Jsou podlouhle klínovité s okrajem hluboce pilovitým.
Mochna nátržník kvete od června do srpna. Květy jsou umístěny jednotlivě, na dlouhých, oblých stopkách. Kalich se skládá z osmi kališních lístků, z nichž jsou čtyři větší a čtyři menší. Korunu květu tvoří čtyři korunní lupínky žluté barvy, mající na spodní straně pomerančovou skvrnu. Tyčinek je 15 – 20. Semeníky, které jsou přeslenovitě sestaveny do nízkého strboulu, uzrávají v jednostranně vejčité nažky.
Sběr a sušení
Oddenek mochny nátržníku se sbírá brzy z jara, v březnu, dříve než vyrazí první listy nebo na podzim v září. Oddenky se vyryjí, zbaví kořenů a dobře omyjí. Před sušením je vhodné je podélně rozříznout. Zvolna se potom usuší umělým teplem do teploty 40 stupňů. Sušením droga zčervená. Zajímavostí je, že starý oddenek světélkuje ve tmě jako ztrouchnivělé dřevo.
Mochna nátržník a její účinky
Oddenek obsahuje asi 20 % katechinových tříslovin a krásnou červeň tormentillovou. Z dalších látek jsou to silice, glykosidy, triterpeny, organické kyseliny, pryskyřice a vosky. Má hořkou, silně stahující chuť. Droga má svíravé, protikřečové a antibakteriální účinky. Většinou se užívá ve formě odvaru nebo tinktury.
Pro své svíravé účinky se osvědčila při chorobách zažívacího ústrojí, proti průjmu, střevnímu či žaludečnímu krvácení, při nechutenství, úplavici a silné menstruaci. Proti průjmu lze užívat také 3 x denně na špičku nože prášek, získaný dokonalým rozdrcením oddenku.
Odvar lze používat také jako kloktadlo při zánětech v dutině ústní, zánětu mandlí, angíně, zánětu dásní nebo po vytržení zubu. Mochna nátržník a její účinky lze ještě použít zevně ve formě obkladů na špatně se hojící vředy a při dně či revmatismu.
V průmyslu se oddenku mochny lesní využívá jako třísla k vydělávání kůží a k jejich barvení. Barvivo slouží také k výrobě inkoustu. Připravuje se z ní také žaludeční likér.
Související články:
Mochna husí a její účinky
Mochna husí je u nás zcela běžná rostlina, většinou považována spíše za nepříjemný plevel, rychle se šířící kořenujícími šlahouny. Pochází z Jihovýchodní Asie, v součastnosti je rozšířena v mírném pásu téměř po celé severní polokouli. Hojně ji můžeme nalézt na vlhkých loukách, pastvinách, podél cest, příkopů, na rumištích i v zahradách. Není to však jen plevelící rostlina, nepříliš oblíbená u zemědělců, ale mochna husí a její účinky jsou již odpradávna požívány v lidovém lékařství.
Popis
Mochna husí (Potentilla anserina), lidově též nazývána „husí kvítko, husičky, protikřečová bylina, návesníček, stříbrník, stříbrníček“, je vytrvalá rostlina patřící do čeledi růžovitých. Z jejího silného, vřetenovitého kořene vyrůstají dlouhé kořínky, které vyhánějí šlahouny, listy a květní stonky. Listy jsou přetrhovaně zpeřené, mají kopinaté lístky, s okraji hluboce pilovitými. Na líci mají tmavězelenou barvu, na rubu stříbřitě zelenou s plstnatým povrchem.
Květy mochny husí, umístěné na jednoduchých stopkách, se rozvíjejí od května do července. Kalich je složen z deseti lístků, pěti větších a pěti menších. Koruna má pět opakvejčitých plátků korunních, žluté barvy. Květ má mnoho tyčinek a semeníků, které uzrávají v hnědé, zahnuté nažky. Někdy se květy rozvíjejí znovu na podzim.
Sběr a sušení
List mochny husí se sbírá v době květu rostliny, od května do července. Suší se v tenkých vrstvách na slunci nebo umělým teplem do teploty 40 stupňů. Někdy se sbírá i kořen, a to na podzim v září a říjnu. Dobře se umyje pod tekoucí vodou a suší se pozvolna umělým teplem do teploty 40 stupňů.
Mochna husí a její účinky
Nať i kořen obsahují katechinové třísloviny, glykosidy, flavonoidy, hořčiny, organické kyseliny, pryskyřici, sliz a minerální látky. Poměr a množství látek se mění podle částí rostliny. Droga díky protikřečovým účinkům uvolňuje hladké svalstvo, dále působí protizánětlivě a svíravě.
V lidovém lékařství se doporučuje proti křečím při kolikových bolestech žaludku a střev, při záchvatech způsobených ledvinovými nebo žlučníkovými kaménky, krvavých průjmech, kataru žaludku a střev, při nadýmání a žloutence. Mochna povzbuzuje chuť k jídlu, podporuje činnost jater a tvorbu žluči a prospívá při dlouhotrvající a bolestivé menstruaci. Čaj z mochny zlepšuje také činnost srdce, zastavuje krvácení, pomáhá při kataru močového měchýře a odstraňuje problémy s močením.
Při zevním použití se stahující účinky mochny husí využívají na koupele při hemeroidech nebo špatně se hojících ranách. Odvar je doporučován při zánětech v ústní dutině, bolestech zubů a paradentóze.
Související články:
Bukvice lékařská a její účinky
Bukvice lékařská je u nás poměrně rozšířená bylina, původem z Evropy a Britských ostrovů. Pro své bohaté, nachové až nafialovělé květenství působí na loukách poměrně dekorativně. Můžeme jí najít v suchých lesích, na lesních loukách, stráních, mezích a u křovin, kde má dostatek slunce. Většinou převyšuje veškerý porost, takže ji nelze přehlédnout. Její historie sahá až do doby římského císaře Augusta, kdy bukvice lékařská a její účinky byly považovány téměř za všemocné. O tom svědčí i přísloví, které v překladu zní „Prodej kabát a kup si bukvici“.
Popis
Bukvice lékařská (Betonica officinalis), lidově nazývaná „betonie, bukvicová bylina, čistec lékařský“, je vytrvalá rostlina patřící do čeledi hluchavkovitých. Z jejího dosti velkého, vřetenovitého oddenku v zemi vyrůstá čtyřhranná lodyha do výšky až jednoho metru. Na ní jsou u země četné řapíkaté listy, nahoře
Pěstování bukvice lékařské
Bukvice lékařská je již odpradávna uznávanou léčivou bylinou. V přírodě je nepřehlédnutelná pro své výrazné, tmavě růžové až nafialovělé květenství, posazené na štíhlém vysokém stonku a bohatě vroubkovanými listy. U nás roste poměrně hojně většinou ve skupinách na lesních loukách a stráních s vijímkou horských oblastí. Pěstování bukvice lékařské není příliš obvyklé, přesto se s ní na našich zahradách můžeme tu a tam setkat.
Pěstování bukvice lékařské
Bukvice lékařská (Betonica officinalis), někdy také čistec lékařský, je víceletá rostlina z čeledi hluchavkovitých. Na zahradách najde uplatnění jako solitéra i ve smíšených trvalkových záhonech. Pokud chceme bukvici pěstovat
Durman obecný a jeho účinky
Durman obecný je velmi dekorativní, prudce jedovatá rostlina. Původní oblast jeho výskytu není přesně známa, někde se udává, ža by to mohla být Severní Amerika, ale jsou i jiné názory. V součastné době roste od tropů až po mírné pásmo. U nás ho můžeme najít od nížin po podhůří. Je to nenáročná rostlina, proto se objevuje i na místech velmi pustých, na okrajích cest, rumištích, skládkách, náspech, v polích, na okrajích kompostů a podobně. Durman obecný a jeho účinky byly odpradávna užívány hlavně v Číně, kde byl pokládán za téměř posvátnou rostlinu, spojovanou s Budhou. V Evropě se přidával do mastí pro čarodějnické sabaty.
Popis
Durman obecný (Datura stramonium), lidově nazýván „panenská okurka, andělské trumpety, vlčí jablko, čertova buřina, ježkova palice, maslák“ je jednoletá, prudce jedovatá rostlina patřící do čeledi lilkovitých. Z jeho vřetenovitého kořene vyrůstá vidličnatě rozvětvená, lysá lodyha
Pěstování durmanu
Na první pohled durman každého upoutá svými velkými trubkovitými květy, podle kterých také vznikl jeden z jeho lidových názvů „andělské trumpety“. Jsou velmi dekorativní a v podvečer krásně voní. V tomto směru mu může kokurovat málokterá rostlina, proto si pěstování durmanu i přesto, že je to jedovatá rostlina, našlo mnoho příznivců.
V zahradnictvích jsou tyto atraktivní rostliny nabízeny pod názvy Datura a Brugmansia. Datura jsou jednoleté rostliny se vzpřímenými květy a ostnatými plody, jejichž typickým zástupcem je i plevelný durman obecný, rostloucí ve volné přírodě. Brugmansia jsou víceleté keřové durmany s převislými květy a hladkými plody.
Pěstování durmanu
Pro pěstování durmanu je ideální polostinné stanoviště, chráněné před větrem, s ranním a večerním sluncem. Rostliny mají sice rády dostatek světla, ale polední slunce by odebíralo listům značné množství vláhy. Durman se pěstuje jako přenosná rostlina v květináči. Rostliny můžeme také v létě zapustit v
Oměj šalamounek a jeho účinky
Oměj šalamounek je uchvatná a atraktivní rostlina, ale nenechme se oklamat jeho vzhledem. Uvádí se totiž, že je to nejjedovatější bylina v celé střední Evropě. U nás patří mezi ohrožené druhy. Na našem území ho můžeme někdy najít v horských oblastech a v příhraničních pohořích. Je endemitem hor Českého masivu. Jinde například v Karpatech nebo Beskydech roste příbuzný oměj tuhý. Oměj šalamounek a jeho účinky byly známy již ve středověku, kdy se do jeho extraktu namáčely šípy, které se po té změnily ve smrtící zbraň. Maso, které bylo otráveno omějem, se používalo k trávení vlků, podle toho také vznikl jeden z lidových názvů „vlčí mor“.
Popis
Oměj šalamounek (Aconitum napellus), lidově „čertův pantoflíček, botičky, medvědí tlapka, omich, zlý mníšek, papučky Panny Marie, mordovník, psí mor, vomej“, je vytrvalá, prudce jedovatá rostlina, patřící do čeledi pryskyřníkovitých. V zemi má dvě vřetenovité, červenohnědé hlízy, ze kterých vyrůstá
Pěstování oměje šalamounku
Oměj šalamounek je považován za jednu z nejjedovatějších rostlin v Evropě. U nás ho někdy volně rostoucí můžeme nalézt ve vyšších polohách většinou na vápencovém podloží. Jeho dlouhé hrozny modrofialových květů však dokáží i krásně ozdobit polostinné i stinné záhony na zahradě. Pěstování oměje šalamounku není náročné, ale pro jeho jedovatost k němu musíme přistupovat s respektem.
Pěstování oměje šalamounku
Oměj šalamounek je vytrvalá rostlina, která se hodí do smíšených trvalkových záhonů i jako solitérní rostlina. Kvůli tomu, že rostliny upřednostňují většinou polostinné stanoviště, se hodí jako podrost pod stromy a keře. K pěstování oměje šalamounku, ale i jiných druhů z rodiny omějů, je vhodná
Krušina olšová a její léčivé účinky
Krušina olšová roste divoce v lužních lesích celé Evropy, ale můžeme jí nalézt také v Africe při březích Středozemního moře. Keř krušiny bývá většinou součástí porostů podobných rostlin, mezi nimiž se často ztrácí. U nás se vyskytuje v hojné míře hlavně v mokřadech, ve vlhkých světlých lesích a houštinách. Vysazuje se také podél břehů, které dobře zpevňuje. Krušina olšová a její léčivé účinky se již odpradávna využívají při zácpě k usnadnění vyprazdňování.
Popis
Krušina olšová (Frangula alnus), někdy také nazývaná krušina obecná, lidově „bluva, krupina, čeremcha, psí jahůdka, řešetláková krušina, rebarbora chudých“, je opadavý keř či strom patřící do čeledi řešetlákovitých. Krušina dorůstá většinou do výšky 2 – 6 metrů a hned od země se bohatě
Pěstování krušiny olšové
Krušina olšová je listnatý opadavý keř, který můžeme snadno zaměnit s řešetlákem. Pěstování krušiny olšové je velmi snadné, i když na našich zahradách se s ní setkáváme zřídkakdy. Potřeba pro její užití v lidovém lékařství je pokryta sběrem z rostlin divoce rostoucích.
Pěstování krušiny olšové
Ve volné přírodě můžeme krušinu nalézt na stinných místech u potoků a ve vlhkých světlých lesích a houštinách. Daří se jí na slunném místě, dobře snáší polostín i stín. Půda pro pěstování krušiny olšové by měla být kyselá,
